Stand up and never stay lie!

Právě sedím ve vlaku ze směru Praha-domů. Přesně před dvěmi týdny touhle dobou jsem se převalovala v posteli a snažila se usnout (dnes-sobota 13.8. 23:11) . Nešlo to! Nijak! Bylo to hrozné! V hlavě jsem měla neskutečné množství myšlenek a ta nejhlavnější byl STRACH. Bála jsem se změny, ztráty, nových věcí. Věděla jsem, že druhý den ráno vstanu a krátce po obědě nastoupím na vlak do Prahy. Já. Malá holka z vesnice. Do obrovského města. A budu tam znát tetu, kterou od mala znám jen z narozeninových oslav, kterých zas takové množství nebylo. A kluka, který pochází z vesnice od vedle, ale celý život víme jen, že ten druhý existuje. Nikdy jsme se nebavili, jen maximálně pozdravili. Tu noc jsem spala asi 3 hodiny, ale z postele jsem se vyhrabala až těsně před obědem. Do ničeho se mi nechtělo a byla jsem naštvaná sama na sebe. Balit jsem se začala hodinu před odjezdem jako naprostý blázen. Obědu jsem se samozřejmě sotva dotkla, kvůli tomu strachu, který semnou tak lomcoval se mi svíral žaludek. Nasedla jsem do vlaku a začalo na mě všechno doléhat. Jak dlouho; neuvidím svoje kamarády, nebudu spát ve své milované postýlce, neuvidím rodinu, nezažiju všechny super věci právě s kamarády (i opravdové blbosti). Přijela jsem do Prahy, kde už se na mě čekalo. Dojeli jsme do mého dočasného "domů" a já jen zalehla do postele. Usla jsem hned. Nevím čím to bylo, ale bylo to během okamžiku.

Známá basilika Petra a Pavla na Vyšehradě.

Druhý den ráno přišel takzvaný den D. Veškerá registrace, vyřizování, papírování i má osobní kartička se jménem a fotkou (na tu jsem, byla i stále budu moc pyšná!). Domů jsem přišla asi o půl 6 večer, naprosto zničená. Nechtěla jsem už pokračovat. Chtěla jsem se vším praštit, otočit se ve dveřích "na podpatku" a sednout na první vlak domů! Ale nešlo to! Věděla jsem, že musím vydržet. Věděla jsem jak moc to pro mě bude znamenat v budoucnu, konkrétně při přihlášce na vysokou školu. Během následujících dvou dnů se vše změnilo. Zamilovala jsem si to tam, vážně! A všechen počáteční strach jsem nechala někde hodně daleko. Zjistila jsem, že první den byl neuvěřitelně hektický a náročný i pro ostatní, kteří jsou na podobné věci zvyklí. Oblíbila jsem si kolektiv, který mi vždy dal tolik pozitivní energie. Odpoledne jsem trávila s už zmíněným kamarádem, říkejme mu třeba Bruno :D . Znal Prahu daleko více, než já. Ukázal mi tolik známých míst, ale i naopak krásné zákoutí, které nejsou plné cizinců (turistů). Navštívila jsem všemi opěvovanou Náplavku. Je krásná! Ale v ty dny s pěkným počasím na můj vkus až moc přeplněná. Letní Letnou. Vyšehrad. Valdštejskou zahradu. Známým památkám typu: Pražský hrad, Chrám svatého Víta nebo Karlův most jsme raději vyhnuli. A to plní i mé další přání ze seznamu mých cílů na letošní léto. (Jupiii)

Krápníková stěna ve Valdštejnské zahradě u Senátu.

A konečně se dostávám k podstatě celého článku.

Jsem úplně nabitá pozitivní energií a zkušenostmi. Ty zkušenosti jsou k nezaplacení. Je to skvělý pocit. Můžu si říct, že jsem v podstatě sama žila 14 dní ve velkoměstě! Měla jsem strach z městské hromadné dopravy a teď mi bude ještě chybět i ta každodenní jízda metrem, tramvají nebo autobusem. Zkusila jsem si jaké to je doopravdy ve zdravotnictví, kde bych v budoucnu chtěla pracovat. Viděla jsem tolik odborností a naopak i obyčejné odebírání krve, které bylo úplně jiné než ve škole. Těchto 14 dní mi dalo daleko více, než celý jeden rok na zdravce. Praxe! To je to podstatné! Ve škole se o něčem učíme, co v praxi může být úplně jinak a většinou i jinak je. Strašně moc děkuju za tuhle zkušenost. Dalo mi to tolik! I mentalita lidí žijících právě ve městě je úplně jiná, než u nás na vesnici. Tady se pomluvy a žblepty šíří jedna báseň. Tam. Ve městě se taky dost lidí zná, třeba i z baráku, ale nenapadne je se navzájem pomlouvat a vymýšlet nepravdy. Extravagance je naprosto normální, ale kdybych si já na sebe vzala něco podobného u nás na vesnici každý by se na mě koukal, jak kdybych spadla z višně. U nás na vesnici je klid, ale ruch velkoměsta mě jako mladou holku v tuhle chvíli asi láká víc, tak uvidíme, kam mě osud za těch pár let zavane.

 Národní banka.

 Prašná brána s hotelem hned vedle.

A teď přichází ta druhá podstatná část.

Uvědomila jsem si, jak je všechno jen relativní. Kdo semnou zůstal i když  jsem tady pro něj nebyla osobně ve chvílích, kdy mě opravdu potřeboval. A taky naopak. Ukázalo se, že lidé, které znám jen chvílí mi mohou dát daleko víc, než ti co semnou prožívají můj životní příběh už dlouho. Kdy rady cizích lidí s odlišnými zkušenostnmi jsou důležitější, než těch, které je mají podobné jako já. Uvědomila jsem si, kolik věcí záleží jen na nás a kolik si jich můžeme ovlivnit sami svým myšlením a přístupem k příležitostem i těžkým chvílím.

Výhled z mostu poblíž z dříve "Paláce kultury" a dnes "Kongresového centra".

A tak bych vám na závěr chtěla říct. Nebojte se nových příležistostí a zkušeností. Jít úplně do neznáma a do cizího prostředí je nejlepší k tomu si právě na tohle prostředí, mentalitu a životní styl zvyknout a poznat ho. Ničeho z toho nelituju a kdybych mohla jdu do toho, po hlavě, znovu!

Výhled z dětského hřiště na Karlův most, Mosteckou bránu a projíždějící loď.

A na závěr naše fotka z Vyšehradu, kdy zamnou přijela i mamka.

Doufám, že jste si z dnešního článku něco odnesli a zažíváte stejné radosti jako já.

(Tetička, mamka, já a naše malé sluníčko Tobiáš.)

Na Vyšehradě s výhledem na Vltavu.

Mějte se krásně a všímejte si maličkostí, které tvoří náš svět!
♥